Je diktatura menšin ještě demokracií?

V žádném případě, protože ničí podstatu demokratické společností tím, že brání disciplinované diskusi, jejímž cíle je hledání kompromisů.

Mnohé menšiny si totiž počínají velice agresivně a jejich snahou je ovládnout veřejné mínění. Na pragmatických debatách nemají zájem, protože jim to nedovoluje „program“, který si zvolily. Nejedná se totiž o politickou myšlenkovou linii v klasickém slova smyslu, protože volí emocionální formu nadvlády na rozumovým chováním občanstva.

Základem jejich boje o moc je v mnohých případech většinou šíření strachu. Pokud možno z neznámého, protože dobře vědí, že člověk reaguje v tomto ohledu neracionálně a podléhá prastarým pudům, kdy bylo vše podřízeno zákonům přežití. To „neznámé“ je však nutno brát v širším slova smyslu.

Není to jen obvyklá neznalost, jež je podmíněna formou a rozsahem školního vzdělání, ale je z velké části způsobena neinformovaností, kterou mají na svědomí doposavad vládnoucí většinové strany. Ve své nadřazenosti se totiž dlouho dobu domnívaly, že je možno negativní společenské jevy prostě ignorovat. Podcenily jejich „menšinový“ charakter. Jejich vůdci  totiž mylně doufali, že se jedná o jen jakési okrajové myšlenkové proudy, které podlehnou většinovému pojetí vlády.

Opak je pravdou. Platí to totiž jen pro společnost, které připustí existenci jen několika politických stran, kdy případná koaliční vládní ujednání umožní celkem stabilní většinu. To je jedna z možností jak strukturovat demokratickou politickou moc. Za takovýchto podmínek je i možné udržet případnou rozdílnost názorů v mezích, kdy je možno celkem kulturně diskutovat s cílem dosáhnout potřebného kompromisu.

Jenže současný vývoj ukazuje, že existuje ještě jiná forma cesty k moci. Je to právě agresivní diktatura menšin, která docílí takového rozdělení myšlenkových proudů, že se pojem většiny vlastně ztrácí. Nastává situace, kdy případná koaliční jednání je možno vést formou vydírání. Tlak, který je tímto vytvořen pak nutí i klasické politické strany opustit prapůvodní ideové myšlenky a v boji o politické přežití se jen pokouší reagovat na emoce obyvatelstva.

Tento vývoj je možno pozorovat v mnoha evropský zemích. A i v těch, které byly považovány za příklady klasické či alespoň fungující demokracie. S tímto problémem bojuje například i sousední Německo. Teď probíhá podobný proces na Slovensku. Pro logicky uvažujícího člověka jsou tyto jevy navýsost nebezpečné, protože přinášejí formy diktatury menšin, proti kterým nemáme obrany, respektive jsme se nikdy nezabývali tím, že by takováto situace mohla nastat.

Jak se ukazuje, tak již menšiny dosahující pěti až desetiprocentní podpory veřejnosti dokáží vyvinout sdostatek tlaku na klasické politické strany a donutit je k ústupkům v oblasti racionálního uvažování. A to ne vždy ku prospěchu „většiny“, protože ta  je tak názorově roztříštěna, že nejenže přestává existovat, ale i ztrácí cit pro volbu priorit. Do politického popředí zájmu se tak často dostávají věci podřadné a na řešení skutečně zásadních problémů není jak času tak sil.

Je to nebezpečný vývoj,  který může přinést i skutečnou diktaturu. Tragédií je, že tato přeměna je často doprovázena jásotem veřejnosti a oslavována jako „vítězství“ demokracie. Je to však ryze emocionální projev, který vývoj společnosti jen brzdí, vnitřně narušuje jednotu a tím i její obranyschopnost vůči zbytku světa.

Tím je otevřena cesta pro nadnárodní mocenské elity,  které této situace využívají k ovládnutí malých národů a společenstev. Je více jak logické, že tyto podmaněné „menšiny“, míněno v globálním světovém pohledu, se chovají zrovna tak, jako menšiny, které je vnitřně rozložily a tak přispěly ke ztrátě samostatnosti. Proces se opakuje a je nepravděpodobné, že by tyto nově vzniklé „menšinové“ státní celky, které většinou postrádající jednotící národní charakter, měly schopnost spojit se ke společnému odporu proti hrozící absolutní nadvládě té či oné velmoci.

Takže vždy profitující zastánci studených válek se po malé historické pauze, která jen  vytvořila falešné představy o mírových řešení světových konfliktů, se opět chopili kola světových dějin. Vojenská eskalace již probíhá a zbývá jen doufat, že nehrozí další atomové hrozby a případná střetnutí. I když to také není zcela jisté, protože lidstvo rychle zapomíná a historické zkušenosti a hrozby dokáže celkem rychle ignorovat. Stejně tak, jako mnohé příklady, kdy byla demokracie zničena přemírou tolerance vůči agresivním menšinám.