Bez retro „Událostí“ nepochopíme ty dnešní!

Česká televize má na svém programu různé retro pořady. Já se rád dívám hlavně na ty zpravodajské, které nás informovaly o dění kolem nás, vysvětlovaly nám svět.  

Dnes se mnozí domnívají, že jsou to jen důkazy o tom, že nám v té době kdosi možná přemalovával skutečnost. Pozoruhodné ale je, že jsme to věděli i tehdy. Měli jsme schopnost rozlišit, zda to, co bylo prezentováno jako „úspěch“. nebyl spíše neúspěch. Jenže jsme se také dokázali radovat i ze skutečně úspěšných produktů naší práce.

Zrovna tak jsme měli celkem jasno jak je to s politickým „přítelem“ a „nepřítelem". Většinou jsme se spoléhali na vlastní zkušenosti a vědomosti. Uměli jsme sčítat pozitiva a odečítat negativa. Měli jsme schopnost rozlišovat jablka od hrušek. Řekl bych dokonce, že to byl následek „přísné“ školní a ideologické výchovy, která přesto všechno nezvládla potřít primární logiku uvažování.

Bylo nám striktně nakázáno rozlišovat dobro od zla. Zaujmout pozici. Osobně a i veřejně. Není to špatná vlastnost. Stačí si jen uvědomit, že ideologicky je možno obsah obou pojmů dle libosti zaměnit. Takže jsme svým způsobem přijali fakt určité relativnosti při hodnocení společenských jevů a vývojových tendencí. Nenechali jsme se nalákat na každý špek. A pakliže ano, tak jen po zralé úvaze.

A v dnešní době máme s tím vším velké problémy. Snad tím největším je skutečnost, že výkladu zla a dobra se ujali akademicky vzdělaní jedinci, kteří nám řadou faktů dokáží, že skutečně mohou věci mít současně jak pozitivní tak negativní hodnotu. Je prý na nás se rozhodnout. Takže babo raď, vše je přenecháno nám.

A tak nám opravdu nezbývá, než si trochu osvěžit naše tehdejší dívání se na svět. Hlavně ten, který nám  média předkládají. Ono se toho moc nezměnilo. Také možná slavíme údajné úspěchy a odsuzujeme zdánlivé neúspěchy. A právě při nostalgickém sledování retro „Událostí“ a po zralé úvaze si možná můžeme připsat ty skutečné úspěchy, na které bychom měli být hrdi bez ohledu na tehdejší vládnoucí ideologii. A stejně tak odsoudit skutečné neúspěchy.

Dnes tomu není jinak. Klidně si můžeme dovolit stejný pohled bez pocitu, že bychom zrazovali „demokracii“, či pokládali svobodu slova za přílišnou a přesahující meze rozumného chápání. Prostě znovu v sobě obnovit schopnost vlastního, ale přísně sebekritického, úsudku, který nám pomůže se lépe vyznat v tom chaotickém obrazu světa, který produkuje mediální průmysl specializující se na tvorbu a prodej informací.

Není to jednoduché, výchova v této oblasti zaostala, protože i ta se musela v mnoha oblastech podřídit marketingu, jehož hlavním cílem je v prvé řadě nás donutit „kupovat“ si věci, které vlastně nepotřebujeme. A to platí i o té přemíře názorů, teorií, vědeckých poznání. Ale i o zcela primitivních populistických výkřicích, které jen sledují obskurní ideologie.   

Jinak se tomu všemu také říká poučení se z historie. A já mám pocit, že jsme ji jen paušálně odsoudili a v podstatě zneužili i k prosazování mnohých věcí, které nám přinášejí málo užitku, či dokonce škodí. Necháváme se často strhnout proudem, aniž bychom tušili kam míří a kam bude ústit.