Chováme se jako stádo ovcí

Vlastně ne, to nám vláda nepovolí. Vystrašeně se jen touláme po louce a nad každým stéblem trávy váháme, zda ho smíme utrhnout. A mezitím možná přemýšlíme o tom, zda vůbec máme právo na to, být sami sebou a samostatně jednat.

Pomalu si připadám jako za starých dob. Tedy v čase komunistické diktatury. Tam jsem také nemusel přemýšlet, stačilo, že jsem dělal, co se nakázalo. Zda to mělo smysl, se rozumný člověk ani neptal. A dnešní dny jsou pro mne podobné.

Zda nás roušky opravdu zachránily, se nikdy nedovíme. Ale ta hromadná hysterie nás prý sjednotila. Prostě kdo nenosí roušku, pokud možno vlastnoručně ušitou, není Čech. Chvályhodné. Je to jako opium. Realitu světa nemusíme dále vnímat, rouška je něco, co nám umožní se legitimně vzdát vlastního rozumu. Nezabývat se myšlenkami na realitu a ani na budoucnost, prostě jsme se přesunuli do světa, kde nás údajně někdo a něco zachrání.

Vůbec nás nenapadne, že to vše může být zrádné a nebezpečné. Každý den jsme informováni, kolik lidí zase padlo za oběť tomu strašnému nepříteli číslo jedna. Nikdo si ani nepřipomene, že v té naší krásné zemi za normálních okolností umírá asi 300 lidí denně. Zcela bez povšimnutí. Prostě jen tak. Nikoho to nezajímá. Ani o tom mnozí neví. Proč také. Patří to k životu.

Když se, tedy za „normálního života“ opět přihlásila chřipková epidemie, sotva jsme to brali na vědomí. Ročně na ni u nás zemře 1500 až 2000 lidí. Opět jenom statistické číslo. A teď šílíme. Necháme si nasadit „náhubky“ v pravém slova smyslu. Upíráme oči na statistiky, které mají stejnou hodnotu jako jakékoli jiné. Je to jen přesné počítání s nepřesnými čísly.

Necháme si vše diktovat od odborníků, kteří, pokud jejich výpovědi srovnáte, přiznávají, že stále vlastně nevědí, jen se domnívají. Pokud jsou rozumní, tak své poznatky a rozbory předkládají vládě, která jako jediná má právo rozhodovat. Ale protože máme vládu, která není schopna řídit se zdravým rozumem, což je logické, protože to je v naší zemi zakázáno, tak nás jen bombarduje příkazy, rozkazy a zákazy. A přitom je "naše" vláda řízena nevědomostí a strachem jen na nic nezapomenout. A tak raději více zákazů než méně.

Slouží k tomu sáhodlouhé a pokud možno nesrozumitelné tiskové konference. Poté první následuje další, která se zase pokouší vysvětlit, co vlastně bylo obsahem té první. A je logické, že musí následovat ta třetí, kde se zase vysvětluje, co bylo špatné na té první. A tak to jde pořád dokola a vyznat se v tom, co vlastně platí, bude platit a o čem se vlastně jen uvažuje, že by mohlo platit, je již zcela nemožné.

A přitom by stačilo se na vše dívat poněkud pragmaticky. Třeba podle hesla: Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ano, není to žádná legrace, ale, ač si to nechceme připustit, je i ta pandemie součást zcela normálního života. Člověk se narodí, žije a umře. Teď jde jen o to, zda smí žít vlastní život, či si to společnost zařídila tak, že život každého jednice patří někomu jinému. Většinou mocnému a v našem případě současné vládě. A nebylo by na škodu se trochu zamyslet nad tím, co je nám bližší.

Trocha té svobody, která se ovšem neobejde bez toho, abychom převzali odpovědnost za svá konání a život, či diktatura, která nám předepíše i to, co smíme snídat. Pravda je ta, že ta první varianta je mnohem náročnější, a ne zcela pohodlná. Proto asi i nadále nějak toužíme po té druhé variantě, která je velmi lákavá, protože nikdo nenese žádnou vinu.

Ano, diktatura je v mnohém ohledu velmi uspokojující, minimálně neklade nároky na vlastní přesvědčení a rozum. Vyžaduje však jedno, nedělat si starosti o vlastní budoucnost. O té rozhodují jiní. A tak je to i u nás. Globální ekonomika nás již zcela pohltila a ovládla. Díky hysterickému boji proti pandemii zlikvidujeme zase část těch malých a tak „škodlivých“ hospodářských elementů, které ještě vzdorují diktátu těch „velkých“.

Ne, to není spiklenecká teorie, nikdo nerozšířil ten virus za tímto účelem, ale ti mocní toho využijí. Takže nosme klidně dál „náhubky“, ale pak si neztěžujme, že jsme zase ztratili další část svobody, ze které toho ostatně mnoho nezbývá. Jedním jsem si zcela jist. Ten virus nás nezničí.

Bude to naše konání či spíše nekonání, které nás zničí. Bude to třeba nedostatek vody, které jde také na konto těch „velkých“. A my k tomu mlčíme. A třeba i závislost na dovozu potravin, protože ti „velcí“ nám nedovolí produkovat vlastní. A my k tomu mlčíme. A závislost na dovozu léků, které opět nesmíme sami vyrábět. A my k tomu mlčíme. A tento výčet je pomalu nekonečný. A teď jde jen o to, zda budeme i nadále mlčet. Asi ano, protože diktatura je v mnohém velice pohodlný a nenáročný způsob žití. Až na ten náhubek. Ale pokud ho jeden musí dlouho nosit, tak si zvykne.