Potřebuje náš občan ČT?

Ano a Ne. Vše je odvislé od chování všech zúčastněných. Ten, kdo již četl mé kritiky na tuto veřejnoprávní instituci, ví, že se domnívám, že demokratická společnost se bez tohoto média neobejde.

Takže první odpověď je jednoznačná. Ano, potřebujeme veřejnoprávní televizi. V této souvislosti se nabízí podotázka: A máme ji vůbec? A odpověď je zase Ano a Ne. Podle názvu skutečně existuje. Ale když si položíme hypotetickou otázku, zda je možno ji třeba privatizovat, tak je snadné dojít k závěru, že ne. Protože vše nasvědčuje tomu, že je již v privátních rukách.

Je totiž vedena samozvanými „experty“ na mediální tržní hospodářství. Z čeho tak usuzuji? Je mnoho pořadů, které se vší pravděpodobností vznikají tak, že se nejdříve hledá nějaký sponzor, kterému se pak ušije na míru pořad, mnohdy ne zrovna dobré kvality. Takže se z veřejnoprávní televize pomalu stává reklamní médium, za které musí občan ještě platit. Geniální.

Dalším ne zrovna povzbuzujícím poznáním je fakt, že podle mých informací zde panuje strach, který je snad ještě horší než za dob minulých. Hlavní prioritou je uspokojit šéfa, na diváka není nutno brát ohled. A kritika směrem nahoru je tu „neznámým“ pojmem. A to už je arogance a opovrhování občanem. To, že tato situace ještě splňuje nároky, které má společnost na veřejnoprávní médium, je možné asi díky našim zákonům, které z velké části kryjí jak korupci, tak okrádání společnosti jako celku.

A je více jak zarážející, že ani v době, kdy se musíme vyrovnat s pohromou, která přímo ohrožuje naši existenci, se v mozcích vedoucích a odpovědných pracovníků ČT nic nehne. Neukáží ani špetku charakteru. Nebudu dále hovořit o běžné produkci, kterou toto také postihuje, ale o aktuálním zpravodajství, kde jsem jaksi „doma“.

Domníval jsem se, že ČT byla událostmi z počátku roku trochu „překvapena“. Ne, že bych to akceptoval, protože amatérismus v této oblasti nelze tolerovat, ale jenom vzhledem k tomu, že nemám o profesionalismu v oblasti zpravodajství na Kavčích horách valné mínění. Bláhově jsem si ale myslel, že dojde tam na kopci k určité sebereflexi či poznání. Hluboký omyl. Vše zůstalo při starém.

A tak je zase divák bombardován směsicí informací, které ve svém souhrnu nemají hlavu ani patu. Obrazovky zase připomínají internetové stránky, kde se hlavní obsah ztrácí mezi reklamou. Prostě „šoubyznys“. Čím barevnější tím lepší. A to nejen graficky, ale i obsahově. Každý je zván, každý může mluvit. A ten, který vidí blížící se katastrofu je vřele vítán. Prostě „svoboda slova“. Zcela po česku.

Zastánci této formy veřejnoprávního média tomu říkají „objektivní zpravodajství“. Já tomu říkám vědomý podvod za účelem zisku na konto diváka. Bohužel mají tito „experti“ mezi občanstvem mnoho zastánců. Každý si totiž může najít tu „svou“ pravdu. Právě jako na internetu. Takže se nám jednota tříští, a to právě ve dnech, kdybychom ji tolik potřebovali. Paradoxem je, že již netrpělivě očekávám nějaký speciál, pravděpodobně od mediálního guru Václava Moravce, který se bude „smrtelně“ vážně zabývat právě touto tématikou. Tedy, čím že to je, že jsme tak nejednotní.

A nebylo by ani jinak, že se řada reportérů snaží získat přesnou informaci, kdy dojde k té definitivní katastrofě. Pokud možno přesně na den, hodinu, minutu. Krásným příkladem je Interview ČT24 z pondělka. Obětí se stal ředitel FN Brno pan Jaroslav Šterba. Nonšalantně se tvářící moderátorkou byl neustále nucen odpovídat na otázky, které nejsou v jeho kompetenci a hlavně, kde se necítí být odborníkem. Paní redaktorka se asi po patnácti minutách s úsměvem vzdala všech snah a snažila se konečně ptát na věci, kde by si divák rád poslechl fundovanou odpověď. Ale té dámě – tedy konkrétně paní Barboře Kroužkové – to bylo nějak proti srsti.

Můj komentář? Za prvé. Já být na místě „grilovaného“, tak bych prostě bez omluvy odešel hned na počátku rozhovoru. Za druhé. Být ředitelem ČT – tedy veřejnoprávního média v pravém slova smyslu – tak bych tu dámu ihned propustil. A to vše z jednoduchého důvodu. Pan Jaroslav Štěrba, jako ředitel FN Brno, má v dnešní době mnohem důležitější starosti, a to ku prospěchu nás všech, než aby byl nucen ukojit hloupost jedné „nonšalantní“ redaktorky, která se více stará o svůj vzhled než o obsah mozku.

Jistě, že jsem povšechný. Ano existují v ČT i redaktoři jako třeba pan Stach. Hluboce si ho vážím. Dokáže objasnit složité věci i mně. Ale nutno přiznat, že jeho výstupy jsou poněkud náročnější. A já mám pořád „starost“ o normálního diváka, který má právo být stručně a jasně informován. A to nejen proto, že si za to platí, ale proto, že to je povinností ČT, kterou neplní. Pravdou je, že ji k tomu ale také nikdo nenutí.

Logicky se naskýtá poslední otázka. Je možno ČT opět proměnit ve skutečné veřejnoprávní médium. Jistě. Z praktického hlediska odhaduji takový „výchovný“ proces asi tak na tři roky. Pochopitelně pod jiným vedením. Ale neobešlo by se to bez aktivní pomoci všech občanů. Charakter veřejnoprávní televize je totiž nejen zrcadlem, ale i ochráncem morálky společnosti. A pokud tato nemá základní morální kodex, není možno očekávat, že by ČT „zrcadlila“ něco jiného než právě to, co v současné době zobrazuje. Je to reálný a současný stav naší společnosti.

Problém tkví v tom, že občan, který si vysvětluje svobodu a svobodu slova, jako formu anarchie a jako takovou ji vlastně obhajuje, žádnou veřejnoprávní televizi nepotřebuje. Ba právě naopak. Možná, že bychom se nad tím vším měli zamyslet. Prožíváme totiž období, které není lehké a kdy by nám mohla veřejnoprávní ČT opravdu pomoci. Bohužel je realita taková, že je lépe její program nesledovat. V současné době potřebuje každý z nás sílu a optimismus. A tak je lepší se zpravodajským pořadům produkovaných na Kavčích horách raději vyhnout.

Jinak pevně věřím, že vše zvládneme. V nejhorším i bez vlády a ČT.