Prezident? Premiér? Soukromé osoby?

Je to takové prapodivné a v politických společenstvích celkem nezvyklé. Tedy, že tito dva představitelé státní moci pomalu získávají status soukromých osob. Ještě jsem se s tím nesetkal. A to jsem takých potkal nespočet.

Ano, proniknout do té prapodivné společenské struktury, která se tu posledních třicet let vyvíjí, není tak lehké. Zvláště při pohledu takříkajíc zvenčí. Když se totiž zvídavý člověk probírá tou džunglí informací, tak celkem lehce nabyde dojmu, že právě tito dva představitelé státu žijí jaksi odtrženě od běžného dění.

V podstatě se zvědavec doví, že oba nemají nic jiného na starosti než řešit soukromé problémy. Což o to, každý má své, ale že to vše řeší za aktivní účasti veřejnosti, soudů, státních institucí a co já vím co ještě si berou v potaz, mi připadá dost neobvyklé. A občané musí asistovat jako by neměli své vlastní starosti. A právě v dnešní době. Vždyť zde prokazatelně vyvstává nebezpečí, že lidé této země se nechají ovládnout pocitem, že ti dva postrádají pochopení pro strádání občanů.

Podívejte se na pana premiéra. Nevím jak kdo, ale já jsem ho nějak dlouho neviděl. Pravda, částečně moje chyba, sociální sítě nepokládám za zrovna věrohodné, zvláště pak osoby, které si tam dělají reklamu ku svému prospěchu. Vládní rozhodnutí, která dost podstatně omezují náš život, přenechává raději ministrům, a to i přesto, že by vlastně měl být zárukou věrohodnosti. Možná si malomyslně namlouvá, že tu odpovědnost, kterou bezesporu nese, je možno delegovat na jiné.

Jako kdyby nevěděl, v jaké se vydává nebezpečí. Třeba ten nový super poradce. Tolik ctěný pan Prymula. Ten si dokonce dovolí svého „šéfa“ veřejně kritizovat. Tedy on by nedělal to, co premiér dělá. Tedy s tím „uvolněním“. Filuta. Asi pana premiéra prokoukl. Prostě se nechce dostat do situace, kde dostane přes kokos místo něho. Tedy kvůli té odpovědnosti.   

A pan prezident? Jedno je jisté, prý existuje jistý pan Ovčáček, který jako dělá, že v Lánech ještě nějaký prezident pobývá. Ale znáte to, to jsou všechno informace takříkajíc z druhé ruky. Většinou přes ten prolhaný internet, před kterým nás všichni odborníci na „fake news“ varují pro neserióznost, zaujatost a manipulaci pravdy.

Opravdu nevím. Tedy zda to je dobré. Spíše bych řekl, že ne. Je tu nebezpečí, že si na to skoro zvykneme. Na jedné straně by ta „neexistence“, pokud by byla reálná, byla k něčemu dobrá. Strašně by to ulehčilo nejen mediálnímu světu, ale i nám občanům. Konečně bychom se dostali k řešení toho, co nás pálí a co skutečně potřebujeme. Také volby by byly jednodušší a tudíž levnější.

Ale, upřímně řečeno, nějak se mi to nezdá. Byl by to asi experiment. Nemáme se totiž od koho učit. Je to skutečně nezvyklá forma vládnutí. Pravda, takový diktátor by naše rozhodování zjednodušil. Ten také nepotřebuje ani prezidenta, ani premiéra. V nejhorším nějakého toho bílého koně. Ale jinou alternativu neznám. Opravdu není od koho se takové „bezvládí“ učit. Tedy ne tak úplně, pokud bychom chtěli mít demokraticky řízený stát, tak oho, stačí se jen rozhlédnout kolem.

Sice i tak bych radil k opatrnosti. Jsou i tací sousedé, kteří mají podobné problémy a zatím spíše zkoušejí tu alternativu s diktátorem. Ale stačí se podívat jinam, třeba tam, kde už to po desetiletí funguje. Jistě, také nejsou bez chyb. Ale minimálně trvají na tom, že mít prezidenta a premiéra je dobré pro prezentaci kulturní a myšlenkové úrovně. Není to moc, ale přeci jenom lepší než nemít nikoho, kdo by nás ve světě hodnověrně a důstojně zastupoval.