Vyhlášení nouzového stavu netřeba!

Může mi někdo vysvětlit proč vyhlašovat nouzový stav. Tedy oficiálně potvrdit situaci ve které se již delší dobu nacházíme. Komunisté na konci své vlády nic moc nevyhlašovali, ten ideologický bankrot se obešel bez „posvěcení“.

Snad každé soudné mysli je jasné, že naše strana a vláda neví kudy kam. Není divu, vyhlásili válku proti přírodě, která toho má za ušima mnohem více než si dokázali představit. Mohli se tedy přesvědčit, že heslo Poručíme větru a dešti nefunguje. Na to přišli i komunisté, ale ti   prostě sbalili kufry a šli. To dnes z nějakého důvodu asi nejde. Prý za to může demokracie. Nejsem si tím tak jistý. Hlavně proto, že ta demokracie v naší společnosti jaksi nezdomácněla.

Nu, ještě jsou ti vládní činitelé u moci. Prý ne na dlouho. A pak přijdou ti noví. Ale podle toho, jak se zatím projevují, tak ještě netuší, že brzo budou také v situaci, kdy také nebudou vědět kudy kam. Trochu mi to připomíná rok 1968. Mnozí si mysleli, že je možno vybudovat socialismus s „lidskou tváří“. Bohužel se o to pokoušeli na starých základech. Podle toho to tak dopadlo. Ale nemám jim to za zlé, bylo to dobré poučení pro budoucnost.

Ale teď mám pocit, že se vše opakuje. Hlavně když třeba poslouchám „nového“ ministra „zdravotnictví“. Řekl bych, že je to takový zvláštní mix všech těch předešlých „odborníků“ té vlády „expertů“, jak nám byla vždy presentována jejím vůdcem. Hlavním rysem této nově objevené osobnosti je, řekl bych, ješitnost. Prostě způsob, jakým se prezentuje. A to nevěstí nic dobrého. A když k tomu přidám ještě podezření, že ty křišťálově jasné „vědecké“ závěry čerpá asi jenom z jedné studny, tak to ve mně vzbuzuje dost značnou nedůvěru.

V podstatě mi ten boj proti přírodě připomíná období, kdy jsem se jako školák na povel musel schovat pod lavicí, abych se ochránil před atomovým výbuchem. Šaškovali jsme tak všichni v dobré víře, že ti, kdo nám to nakazovali něco vědí. Nevěděli. Pokud by to bouchlo, tak by nám nepomohla ani modlitba k tomu nejvyššímu.

Takže z mého pohledu bude „stav nouze“ pokračovat i nadále, a to bez ohledu na postoj legislativních odborníků, protože o tomto „svatém boji“ by měli vždy rozhodovat občané. Ale ti to nemají také lehké. Jejich mysl je totiž ve značném chaosu, mnohdy dokonce zatemněna. Jsou vystrašení a zmatení, není divu smrt ohrožuje jejich bytí. Je všudypřítomná. Číhá doslova na každém kroku. Ať už se pohneme kamkoli. Ovládla dokonce i média, kde se hlásí o slovo každou minutu. Skoro se divím, že ještě někdo žije. Ale je tu prý naděje, říká strana a vláda, která, nyní již s pomocí cenzury horečně hledá viníky.

Jednou jsou to ti a pak zase oni. Nyní se zaměřila na ty zdravé, kteří odolávají jak covidu, tak ideologickému nátlaku. Jsou to asi pozoruhodně silní jedinci. Kdysi nesli označení „antisocialistický živel“. Neměli to lehké, kariéra byla v čudu, ale na pomocné práce byli dobří. Ostatně někdo pracovat musel. Ale nebyli na tu robotu sami, bylo hodně těch, kteří se studem a omluvou přijali tu rudou knížku, která je opravňovala jakž takž živit rodiny.

Ano, historie společenství má své premiéry a poté reprízy. A počet těch repríz vždy určuje potlesk diváků. I těch nedobrovolně přítomných. Co naplat, tak tomu v životě je. Já osobně jsem nepoučitelný. Netleskám a mnohdy pískám i při premiéře.