Jeden nevyřčený novoroční projev

Hnán možná vlastní ješitností, ale i touhou slyšet novoroční projev, který by ve mne vzbudil touhu začít nový rok s myšlenkou naplněnou tolik nezbytným optimismem, jsem se rozhodl si napsat sám pár řádek, které by mne uspokojily.

Milí lidé naší země,

Předstupuji před vás s velkou snahou, aby má tvář a má slova vyjádřila optimismus tolik potřebný pro následující rok. Není to lehké, ale také ne nemožné. Důležité však je nepokoušet se o faleš, která by nás mohla zrádně uspokojit. Ano, máme za sebou dva nelehké roky, které byly zkouškou pro každého z nás. Ne, vše se dařilo, ale ne za vše je možno obvinit zrádný a nevypočitatelný virus, který se bohužel stal dominantou našich všedních dnů.

Ano, stalo se mnoho chyb. Ne každý z nás má čisté svědomí. Vládu a všechny odpovědné nevyjímaje. Je nutné si i připustit, že se mnohdy jednalo o cestu pokusu a omylu vyvěrající z nevědomosti. To by mohlo být omluvou, ale mnohá „nevědomost“ byla bohužel prezentována jako pravda, kde hlavní úlohu hrála ješitnost jedince, který se nechal unést falešným přesvědčením o vlastní bezchybnosti. Je smutné i to, že se mnohdy mohlo jednat i o privátní zájem, který by se dal i označit za formu s cílem získání finančního či politického zisku.

V této souvislosti by však bylo absolutně nepřístojné nepoděkovat všem těm, kteří v těchto zlých časech jednali podle vlastního vědomí a svědomí s pocitem, že jsou ochotni za svá rozhodnutí nést i odpovědnost. Je totiž více než jisté, že jsou to právě oni, kteří zásadně přispěli k fungování naší společnosti a možná zabránili i větší katastrofě. A mnozí z nich byli i ochotni se vystavit veřejné denunciaci a kritice, která mnohdy pramenila z neopodstatněné suverénní nevědomosti.        

Zde se přímo nabízí připomínka, že jsme všichni jen lidé, dobří i špatní. Toto poznání však sebou přináší nezbytnou povinnost poučit se z vlastních chyb, a hlavně bojovat proti vlastní špatnosti a nevědomosti. A to opět platí pro nás všechny. V prvé řadě však pro ty, kteří nesou jako vládní činitelé odpovědnost za společnost jako celek. Ale ani tito jedinci to nemají lehké. Měli by rozhodovat ve prospěch většiny. Tedy poněkud upozadit zájmy menšin. V dobách před pandemií to byla spíše otázka politická, mnohdy niterná a směšná, která by měla být řešena formou tolerance.

Jenže onen virus přinesl jiná a velmi tvrdá pravidla. Zájmy menšiny se zredukovaly na boj o skutečné fyzické přežití. V době válečné bývá rozhodnutí „jednoduché“. Obětuji tisíc lidských životů a zachráním deset tisíc. Ale my nevedeme válku, musíme najít kompromis, který by ochránil obě společenské skupiny. Není to lehké ani jednoduché, není možno chladně kalkulovat. Jsou to mnohdy rozhodnutí, která musí velmi často učinit každý sám za sebe, ale také si musí být vědom odpovědnosti, kterou tím přebírá.

Je ovšem běžnou praxí, že se občané snaží tuto odpovědnost přenést na vládu. A mají na to dokonce právo. A proto je nezbytně nutné, aby ti nejvyšší jednali s tou největší opatrností a s rozmyslem. A pokud nevědí jak dál, jak řešit tu či onu problematiku, aby o tom otevřeně a veřejně promluvili. Je to lepší než nějaká ukvapená rozhodnutí, která mohou přinést více škody než užitku. Hlavně když jsou přemrštěná a absurdní, protože jsou doprovázena strachem nezklamat, či „korigována“ obavou ze ztráty voličských hlasů.

Žijeme v době, kdy je nezbytně nutné se oprostit ode všech těch praktik, kdy je boj o voliče důležitější, než boj za budoucnost společnosti. Je tedy na místě se ze všech sil pokusit o obnovení důvěry ve vládnoucí a odpovědné činitele. A to je snad to nejtěžší pro naši novou vládu. Upřímně řečeno, mají na to jenom jeden pokus. Bude to tvrdý boj, kde hraje tu nejdůležitější roli férovost. Pravidla jsou stanovena, určila je sama vláda. Teď je jen musí dodržovat. Absolutně prioritní zkouškou bude, aby rychle a nekompromisně zabránila jedincům opakování chyb z posledních dvou let. A to bez falešné vládní solidarity mezi sebou, Musí tedy zcela tvrdě zasáhnout proti těm, kteří jsou v pokušení stát se „prorokem“, který zachraňuje svět.

Jak tedy dál? S trochou pokory by možná bylo dobré poněkud změnit náš postoj k existenci viru, který ohrožuje naše bytí. Pokud se necháme poučit přírodními zákony, tak ty nám napoví, že přežijeme. Jenže cena by pro nás mohla být asi nepřijatelná. Naše myšlení se již, občas díky naší aroganci, tak dalece vzdálilo přírodním zákonům, že již nejsme schopni akceptovat cenu za přežití. Dobrá, chceme si pomoci naším věděním. Jistě to není špatná cesta. Ale je nutno počítat s tím, že by cílem všeho snažení měl být kompromis, žádné definitivní vítězství člověka nad přírodou. Protože není nic horšího, než hořké „vítězství“. 

Ale máme i jiné problémy, které ohrožují naše bytí. Energie a její cena a dosažitelnost. Zde by bylo dobré si uvědomit, že pro politiky zde neexistuje žádná omluva, natož výmluva. A v žádném případě není možno svalit vinu na občany. Pokud jde o naši společnost, tak jsou nevinní občané trestáni jen za politiku posledních třech desetiletí. Je to cena za tolik oslavované tržní hospodářství, kterému byla dána volná ruka za potlesku politiků. Byli plně uspokojeni tím, že se ekonomika „reguluje“ sama a oni jenom přihlížejí bez pocitu, že by za to vše měli nést odpovědnost. Nějak nepochopili, že protrhli přehradní hráz a teď nevycházejí z údivu.

A pokud jde o Evropu, tak je to ještě horší, protože politické, ideologické, a i soukromé zájmy proměnily občany v pěšáky na „válečném“ poli, kde je i obvyklé obětovat je ve „vyšším“ zájmu. Je to smutné poznání, které by však nemělo vést k ukvapeným a nesmyslným závěrům tolik oblíbených v řadách populistů, kteří jsou většinou ti poslední, kteří obhajují zájmy občanů jako celku.

Evropská unie je nezbytné spojení států, které jedině tak mají šanci obhájit vlastní budoucnost a samostatnost v bojí supervelmocí, a to jak těch existujících, tak i těch nově se etablujících. Ti, kteří propagují odtržení se od evropského společenství riskují jen jedno. Totiž v budoucnu nebude již možno, aby se odtržené a tedy „samostatné“ evropské státy dobrovolně a svobodně rozhodovaly, která z velmocí bude rozhodovat o jejich budoucnosti. Budou prostě „koupeny“.

Takže optimismus, či pesimismus? Odpověď je jednoduchá, pesimismus je cesta do pekel. Optimismus boj za lepší budoucnost. Podmínkou ale je, aby nadšení nebylo jen plané provolávání slávy, ale bylo naplněno silou a vědomím, že je absolutně v naší moci se o to přičinit. Vyžaduje to tvrdou a smysluplnou práci. V tom by nám nová vláda měla být příkladem. Je naší povinností to od ní vyžadovat a také ji přísně, ale férově kontrolovat, či kritizovat. To vše však má jeden háček. Na vyslovování kritiky má právo jen ten, který sám splňuje to, co vyžaduje od druhých. Není to nic nového. Každá firma, stejně tak jako každá společnost, které se daří dobře, se drží tohoto pravidla. Je tedy nezbytně nutné si toto uvědomit a začít pravě přemýšlením nad sebou samým. A i to platí pro nás všechny.

Rozhodnutí by tedy mělo být jednoznačné. Příští rok bychom měli začít se zdravým optimismem, s vírou, že to vše zvládneme. Na pomoc by nám mohla přispět i vzpomínka na naše předky. Jsme přeci tu, existujeme jako společnost, a to jejich zásluhou. A oni to také vždy zvládli.

Takže, přeji vše dobré všem lidem naší země v tom příštím roce. Společná víra a úsilí nám jistě pomůže, aby bylo opravdu lépe.                   

Děkuji za trpělivost, neprosím o schovívavost, protože i „naivně“ formulované může být podnětem k zamyšlení se sama nad sebou a tím i nad budoucností světa kolem nás.