Ukrajina aneb dilema nevědomého novináře

Mocní mediálního světa rozhodnou, že události v Kyjevě jsou středem zájmu. Proč? V současné době neumírá nikde jinde ve světě více lidí za tak dramatických okolností. Nikde jinde se nenabízí tak „atraktivní“ dění, které je možno obrazově zachytit a dobře prodat. Cílem zájmu jsou kvóty. Jak mrtvých, tak diváků, posluchačů a čtenářů.

Důležitým faktem také je, že je to i politicky zajímavé. Dochází zde k ideologickému střetu rozdílných světových názorů. Ve stejné době třeba umírají hladem každou hodinu desítky dětí někde v Africe. Smutné, ale neatraktivní. Umírají tiše a ani si přitom nestěžují.  

Takže jsi jako novinář a zpravodaj poslán na nějaké náměstí v Kyjevě. Může se i stát, že ještě včera jsi ani nevěděl, že něco takového existuje. A tak tu stojíš a pokoušíš se zorientovat, zhruba poznat, co se to tu vlastně děje. Chtěl bys vědět co nejvíce, ale nemáš šanci, přijel jsi nahonem a nepřipraven.

Před tebou stojí kameraman a máš ještě možná pár minut na to si v hlavě srovnat text, kterým obdaříš vzdálené diváky. Když máš štěstí, tak tě něco napadne, použiješ pochopitelně i toho, co jsi zaslechl od kolegů. Mnohdy pomůže atraktivnosti tvého vystoupení i střelba v pozadí. Soustředíš se, kameraman mávne rukou, jsi v „živém“ vysílání. Vychrlíš narychlo spíchnutý text a oddechneš si, když je po všem, když jsi moc nekoktal.

Pak máš třeba několik hodin čas. Mnohdy ne, když pracuješ třeba u CNN, musíš stát před kamerou každou hodinu. Ale řekněme, že máš čas dokonce do příštího dne. Vrátíš se do hotelu. Začneš se rozhlížet kolem. S podivem zjistíš, že zde panuje docela normální život. Někde v dálce se možná ozve střelba, ale zde to nikoho nezajímá.

Řekneš si, že by se o tom mohla udělat reportáž. Hned tu myšlenku zavrhneš. Víš, že centrála o to nemá zájem. Je to kontraproduktivní. Snížilo by to mediální účinnost toho, co jsi před tím říkal do mikrofonu a sděloval světu. Zanecháš podobných úvah. Začneš se starat o to, co budeš vykládat při příštím vysílání. Vyrazíš s tvým kameramanem hledat „atraktivní“ záběry. Pokud možno střílející a mrtvé. Díkybohu je již barevná televize a kaluže krve se dají skvěle prodat.

Pochopitelně, že tvou hlavní starostí je, abys to také neschytal. Zbloudilá kulka by byla nepříjemná. Dobře víš, že by to nestálo za to, za pravdu přeci nebojuješ, je to jenom džob. Je úplně jedno, co si o tom dění kolem myslíš, důležité je jen to, co se dá dobře mediálně „prodat“. Takže čím méně toho víš, tím menší jsou tvé výčitky svědomí. Víš také, že nevědomost se nejlépe prodává. Nejlépe tě o tom poučili populističtí politikové a „experti“.

Jistě by jsi mohl dělat vše jinak, čestně a zabývat se pravdou. Chovat se jako novinář. Ale ne dlouho. Brzo by jsi přišel o práci, stal by ses nepohodlným a tím i nepotřebným. V podstatě by sis vysloužil i nenávist diváků. Třeba by jsi často hovořil o tom, že nevíš, kdo po kom vlastně střílí, že nevíš proč musel ten či onen člověk zemřít. Nebo by jsi tvrdil, že zemřel úplně zbytečně. Bojoval za něco, co neexistuje.

Brzo by se i ozvaly hlasy, že tvoje práce je cenzurována, že nesmíš říkat to, co považuješ za pravdivé. Byl bys podezřelý, že manipuluješ veřejné mínění, protože většina „kolegů“ tvrdí pravý opak. Co ti tedy zbývá jiného, než si zase hrát na nevědomého novináře. Plně uznáš starou zkušenost. Totiž, že:

Svět chce být klamán a pravda je to, co nechce nikdo slyšet.