Adonis to není, ale přeci jenom chlap…

Marie ležela na pláži a s hrdostí vystavovala tělo slunci, paprskům, o kterých se obvykle říká, že jsou blahodárné. Po dlouhé době oblékla dvoudílné opalovačky. Ta jarní dieta se opravdu vydařila. Možná až moc. Včera byla prvně v životě nevěrná. Již dva dni po ní pokukoval, byla to vlastně jen otázka času a podvolení se příležitosti, kterou by bylo možno považovat za náhodu. Ta se nabídla právě včera. Roman ji již dlouho před západem slunce oznámil, že objevil staré známé a že se to musí zapít. Formálně ji pozval, ale po dvaceti letech manželství dobře věděl, že nepřijme. Bylo krátce před šestou, kdy se letmým polibkem rozloučil a zmizel. Zůstala na pláži sama. Ne nadlouho.

Nedbale se přišoural a zkusil to s celkem dobrou angličtinou. Když mu italsky odpověděla, byl již k neudržení a plácnul sebou do písku hned vedle ní. Moc si ho prohlížet nemusela, ty poslední dny postačily k tomu, aby ho dokonale poznala. Skoro se za to styděla, studovala ho, jakoby šlo o střih nových šatů. Často hrál na pláži volejbal. Jeho pohyby byly elegantní a nepostrádaly určitý erotický náboj. Alespoň to tak pociťovala a ve skrytu duše doufala, že tomu tak i je. Byly to snad první argumenty na obhajobu toho, co, jak již tušila, asi přijde. Postavu měl opravdu pěknou, přesně jako z módního žurnálu, možná, že se tím i živil. Ty náhodné známosti byly asi jen vedlejším produktem. V podstatě ani nevěděla, zda ji právě to sportovní tělo zrovna láká. Nikdy takto neuvažovala. Dvacet let manželství jednoho změní. Nároky se v tomto ohledu přeci jenom podřizují přírodě. Nechala si na očích tmavé brýle, hleděla směrem k nebi a zavřela oči. Slovům v proudu jeho řeči sice rozuměla, ale ani se nenamáhala vnímat obsah. 

Asi to postřehl, ale nedal na sobě nic znát, oba věděli, že to vše je vedlejší. Záměr byl jasný, respektive ta nevyslovená nabídka na malé dobrodružství.  Stále ještě váhala a ptala se sama sebe, zda něco takového chce, zda po tom opravdu touží, zda je to opravdu nevyhnutelné. Léta takové myšlenky zasouvala do pozadí, ne, že by se při nich červenala, to ne. Ale přes veškerou lákavost malého erotické dobrodružství se vždy bála všech těch možných komplikací, které by následovaly. Byla pragmaticky založená. Jednala sice ráda často impulsivně, ale ne tak, jakoby ztratila rozum. A  tak si byla jistá tím, že pokud teď vstane a nechá se doprovázet, bude to vlastně praktické rozhodnutí. Asi v tom smyslu, že jednou to přeci jenom musí zkusit. Možná, že jenom tak, jen proto, aby si jednou nevyčítala promarněnou šanci a nedostatek odvahy.

Dlouhou dobu si pohrávala i s myšlenkou, že se Roman možná na chvilku vrátí a ještě jednou jí navrhne, zda by nechtěla přeci jenom jít s ním. Tušila, že by asi přikývla a ruku v ruce s ním odešla. Dobře však věděla, že se tak nestane. Věděla i to, že v tom nejsou žádné postranní úmysly. Prostě ptal se vždy jen jednou a respektoval pokaždé její rozhodnutí, nikdy ji nepřesvědčoval. Byl celkem konsekventní, žádná špatná vlastnost, ale přeci jenom nebezpečná. Často narychlo a bez přemýšlení reagovala a on to akceptoval. Mnohdy se pak musela omluvit a přiznat, že jednala moc impulsivně. Ale i to přijal s úsměvem, většinou jen kývnul, lehce ji políbil a bylo to. V podstatě ideální chování. Často se ale ptala sama sebe, zda to Roman trochu nepřehání. Mnohdy si přála, aby rozhodnul za ni, ale k tomu docházelo jen zřídka.   

Nepřišel a ona bez jediného slova vstala a nechala se odvést. S povděkem přijala, že zamířili k vedlejšímu hotelu, asi by neměla odvahu v jeho doprovodu požádat v recepci o klíč k pokoji, kde spávala s Romanem. Ulevilo se jí, protože o tom kupodivu předtím vůbec neuvažovala. Zarazilo jí, že na něco takového zapomněla. Musela si připustit, že emoce přeci jenom ovládly její myšlení a zamlžily jinak zcela praktický pohled na svět, které jí byl vlastní. V podstatě i nadále mlčela, většinou jen kývla hlavou či vypustila z úst krátké slovíčko souhlasu. S úsměvem přijala sklenku, byl to koňak. Krátce ji hlavou proběhla myšlenka, že je to lepší, než zdlouhavě popíjet víno a čekat až stoupne do hlavy. Ne, že by si chtěla dodávat odvahy, toužila jen po uvolnění. Rozhodla se a teď si jen přála, aby byla schopna plně přijmout to, po čem již pomalu toužila. Již ji netrápila myšlenka proč, spíše jak. Pragmatismus ji opět ovládl, skoro se toho zhrozila, protože prostě chtěla, když už, aby to opravdu stálo za to.

Do koupelny šla první. Dlouho se tam nezdržela, ale při pohledu do zrcadla se přeci jenom trochu začervenala, cítila totiž, že ji přemáhá touha. Zároveň ji však naplňovala i určitá nedočkavost, jakoby se těšila na dárek, jakoby držela v ruce lákavě zabalenou krabičku a netušila co obsahuje. Když se vrátila do pokoje, tak ji lehce pohladil a políbil na rameno. Byla zcela nahá a vůbec neuvažovala o tom, že by tomu mělo být jinak. Ulehla na postel, tekoucí sprcha v koupelně ji připomínala déšť a tak automaticky zavřela oči, měla to ráda takhle snít. Netrvalo dlouho a šum vody ustal. Slyšela, jak otevřel dveře koupelny, tušila, že se k ní blíží. Jen na okamžik otevřela oči, když se nad ní sklonil. Zahlédla pár lesknoucích se kapek na jeho opálené kůži. I to nějak patřilo k celkovému obrazu jejích představ. Vyplnil je dokonale, bylo to krásné, ještě nikdy nedosáhla uspokojení, jako právě v těchto okamžicích. Upadla do polospánku, nijak se tomu nebránila. Asi na okamžik i usnula. Probudila jí temperamentní italština. Asi zapomněl, že ji ovládá, pravda, mnoho toho spolu nenamluvili. Stál na terase a do telefonu vysvětloval, že má ještě jeden termín, náhodně ho oslovil známý fotograf, který se tu zničehonic objevil. Proto to zdržení, přijede tedy až pozítří. Asi to nepůsobilo věrohodně, následovalo nevyhnutelné vyznání velké lásky a k tomu patřící věrnosti. Ta slova byla určena manželce.

Byl tak v zajetí role velkého milovníka, že ani nepostřehl, že Marie vstala, tiše se oblékla a opustila bez jediného slova pokoj. Vlastně jí to bylo příjemné, vše se tím zjednodušilo, nevznikla nutnost něco vysvětlovat, nevznikla potřeba si něco nalhávat a obdařovat se slovy, které by toto jednoduché setkání změnily ve frašku. Bylo krátce po půlnoci, když vstoupila do pokoje, který si s Romanem najali. Jak očekávala, ještě se nevrátil. Pomalu se začínala trápit tím, s jakým klidem se osprchovala a ulehla. Ty myšlenky se vrátily i po probuzení, musela si připustit, že okamžitě usnula a zbytek noci prožila v hlubokém spánku beze snů. Roman tu ještě nebyl. Vydala se na pláž. Nebylo tu plno, vládl celkem klid a on spal na jednom lehátku. Hned ji napadlo proč. Asi se to setkání protáhlo, nechtěl ji budit a tak se uložil zde, věděl, že dříve či později také přijde. Asi měl upito, chtěl ji toho pohledu ušetřit. Věděla dobře, že tomu je právě tak a ne  jinak. Byl chlapský, ale ohleduplný, byl něžný, ale ne měkkota. Prošla kolem něj, ještě neměla sílu si prostě lehnout vedle a čekat, až se probudí. Zvolila si ale lehátko, které bylo v dohledu.

Byla si jistá, že mu nic neřekne. Věděla, jak by reagoval, teprve teď si připouštěla první obavy, které včera zcela potlačila. Byla však vzdálena strachu, spíše se obávala určitého ponížení, se kterým by se musela vypořádat. Mohla se spolehnout na to, že by ji v klidu vyslechnul, díval by se přitom spíše na horizont, než na ni. Pak by asi vstal a šel si zaplavat. Ne na dlouho a ne tak, aby ho ztratila z očí. Návrat by potvrdil letmým polibkem a možná by se i optal kam půjdou dnes večer. Oba by se mlčky shodli na tom, že se tak stalo, že se tak stalo poprvé a právě naposled. Byl už takový. Ne, že by nebyl žárlivý, ale dával to najevo spíše projevem hrdosti. Rád vodil Marii do společnosti a bavil se tím, že po jeho boku je žena, kterou mu ostatní závidí.

Marie pocítila, že slunce přidalo na síle, bylo zapotřebí vyhledat stín. Vstala a vydala se k lehátku, kde Roman ještě v klidu pochrupoval. Přitáhla nedaleko stojící slunečník a roztáhla ho tak, aby ležel ve stínu. Měl na sobě jen plavky a pár kilo navíc. Vlasy dostávaly barvu mudrců, obličej měl zajímavý, ale jak pro koho, pohled fotografa  by na něm nelpěl ani vteřinu.  Ulehla na vedlejší lehátko a přemýšlela nad tím, zda Roman něco vytuší. Se vší pravděpodobností asi ano. Měl takový zvláštní cit pro to, co se v druhých odehrává. Věděla ale, že by se o tom nikdy nezmínil, vyjma, že by o tom začala sama hovořit. Pak si ale připomněla jeho slova. Řekl to kdysi dávno. Jen tak mimochodem, jak měl ve zvyku. Tehdy prohlásil, že i v tom nejlepším vztahu by mělo existovat nevyslovitelné, něco, co přináší zvláštní pokoru a zároveň úctu k druhému. Určité tajemství, které je součástí našich morálních hodnot a které tvoří náš charakter. Marie znovu dlouze pohlédla do té klidné spící tváře. Pozorovala vrásky, které vytvářely obraz vyrovnanosti a životní spokojenosti. Ne, Adonis to nebyl, ale přeci jenom pořádný chlap.