Ukrajinci se naučili od Palestinců!

Mám tedy takový dojem. Před lety jsem se dost často procházel po pásmu Gazy a pohlížel na škody, které způsobily rakety a granáty izraelské armády. Když jsem se ptal kolem, kdo ty škody bude platit, tak mi bylo s úsměvnou tváří sděleno, no přeci Evropa. Dostalo se mi i vysvětlení, že ti naivní evropští politici jsou celkem spolehliví plátci.

Již tehdy jsem si říkal, že by bylo zajímavé pozorovat reakci občanů EU, kdyby se dověděli, kolik že to denně platí panu Arafatovi na jeho mocenské hrátky. V souhrnu to byly miliardy dolarů, které zmizely částečně neznámo kam. Důkaz, že by chudý človíček žijící v pásmu Gazy nějaký ten dolárek dostal, nebyl většinou k nalezení.

Takže se nemohu ubránit myšlence, že se na Ukrajině odehrává to samé. Minimálně scénář je stejný. Nesmyslně se tu lidé zabíjejí a čekají, až se najde někdo, kdo bude ochoten jim zaplatit za to, že toho nechají. Celý svět pravidelně informují o tom, jak je to hrozné, nelidské a barbarské. Nějaká ta zprávička, že by sami proti tomu něco dělali, se neobjeví. Nu, perfektní mediální vydírání využívající všech soucitných emocí civilizovaného světa.

A ten jako vždy přispěchá na pomoc. Hlavně, když se již politická garnitura dohodla, kdo je viníkem. Ne, Ukrajinci to nejsou, ti jsou obětí, takže jim přeci musíme pomoci, jak jinak. U Palestinců je to přesně to samé. Oni jsou také nevinní. Je to celkem perfektní mediálně politická praxe. Spolehlivě funguje již léta. Dokonce tak dalece, že je možno takovouto situaci kdykoli opakovat, takříkajíc, dle potřeby.

Jak v pásmu Gazy, tak na Ukrajině, není také možno pozorovat, že by tomu mělo být jinak i v budoucnosti. Proč také? Je přeci velmi pohodlné nebýt nucen pragmaticky řešit vnitřní společenské rozpory. Stačí si přeci formálně zvolit demokratický parlament, který nebude nikdy efektivně fungovat a přiřadit se k „civilizované“ společnosti, kterou je nutno z pohledu Evropy podporovat a zachraňovat.

Výhodou je i to, že evropský občan platící daně mlčí. Jedná se přeci o humanitární pomoc. Nezbude mu tedy nic jiného, než koukat, jak zase mizí milióny ze státního rozpočtu neznámo kam. Musí souhlasit i s tím, že za jeho peníze bude trestán i „viník“. Vytvořen poněkud uměle, bez konkrétních důkazů. Řekl bych, že se jedná spíše o ideologického odpůrce, ale právě i to stačí, aby na něj byly uvrženy sankce.

Takové sankce jsou kouzelným propagandistickým prostředkem politické a mediální války. Je jim přiřazena vysoká morální hodnota. To je výborné, mnozí politici z toho vytřískají politický kapitál, jiní miliardy. Jejich skutečný finanční dopad pak odnesou občané na obou stranách. Nesou to hrdinně, je jim vtlučeno do hlavy, že to je jejich morální povinnost. Tedy opravdu perfektní ideologická konstrukce.

Jediným flíčkem na této politice čisté vesty by bylo, kdyby se veřejně prohlašovalo, že lid jedné země chce pomoc lidu země druhé. O tom se raději formálně mnoho nehovoří, protože to by asi i tomu největšímu hlupákovi došlo, že tomu tak ve skutečnosti není. Že totiž jen jeden mocipán bojuje proti jinému, či se jich pár spojí proti tomu, který je nějak moc silný a mohl by být nebezpečný. Zůstává jen otázka: Komu vlastně? Jisté však kupodivu je, že:

Masakry pořádané ve jménu lidu jsou historicky vždy omluvitelné.