Ustoupit Tyranovi? Ale kterému?

Jistě, že se jeden musí proti tyranům bránit, či by alespoň měl. Jenže, to bychom se měli předem domluvit, kdo jím je. Kdo ohrožuje naši existenci, kdo se pokouší diktovat způsob našeho života, kdo se pokouší rozhodovat o tom, co máme snídat dnes a co zítra. Když se podíváme kolem a posloucháme vše, co kdekdo říká a tvrdí, tak je těch tyranů bezpočet.

Není již žádným tajemstvím, že Spojené státy americké v posledních desetiletí zatáhly evropské státy do konfliktů, které byly více než nemorální a skrývaly v sobě jen egoistické a panovačné záměry Washingtonu. Zrovna tak víme, že náš milý Brusel představuje burzu různorodých národních zájmů, kde se více rozhoduje v zákulisí, než ve veřejné diskusi.

Občan pak jen zírá a bezmocně bojuje proti nesmyslným nařízením a zákonům. A stejně tak je zatahován do válečných konfliktů. Aby nedošlo k omylu. Pochopitelně, že EU přineslo mnoho dobrého. Ale stejně tak USA a svým způsobem i Rusko. Byla doba, která dávala naději na určité soužití v mírových podmínkách vzájemné tolerance. Tu i tam došlo ale k událostem, které není možno označit jinak, než za expanzi zájmů.

Dopustily se jich ale všechna tři zmiňovaná společenská seskupení a jenom se tím potvrdila stará pravda, že nikdo není bez viny. Jenže, za falešná a podlá rozhodnutí nebyly Spojené státy americké nikdy trestány. Stejně tak EU. Teď je ale na řadě Rusko. Prý musí být potrestáno. Nejsem ochoten ho obhajovat. Ale nedomnívám se, že západní pohled nadřazenosti vycházející z falešného pocitu neomylnosti je k něčemu dobrý.

Co přinesly ty sankce. Nic. Respektive pravý opak. Kdo trochu zná ruskou duši, tak ví, že se jen zvýšila semknutost a jednotnost národa, který se cítí potupován. Zde nehraje roli, zda oprávněně, či neoprávněně. Faktem je, že se jen ztěžuje vzájemný dialog, který by měl být tím hlavním cílem a myšlenkou vycházející ze zdravého rozumu.

Na Ukrajině se i nadále vraždí. V podstatě nikdo neví proč. Vše však spíše naznačuje tomu, že kyjevská ješitnost je bezbřehá. Jde o nějaký princip, který by měl být evropské kultuře přinejmenším podezřelý. Zabránit dalším masakrům a zbytečnému ničení je otázkou hodin. Stačí zastavit boje ze strany pana Porošenka, utvořit určitou imaginární hranici, svým způsobem blokádu, a začít vyjednávat.

Znamenalo by to vyjádřit úctu k lidskému životu, respekt před občanem, který si dovolil myslet něco jiného, než předepisuje prapodivně vzniklá kyjevská vláda, kterou není možno považovat za zrovna demokratickou. Když nic jiného, tak právě proto, jak se pokouší řešit stávající konflikt, který je více jak nesmyslný a absurdní a jehož obětí jsou jen bezbranní občané Ukrajiny.

Že zatím opravdu nikomu nejde o to, zastavit barbarské masakry, dosvědčuje jen snaha o další sankce proti Rusku. Každý ví, že nic nezmohou, že se tím nezachrání jediný lidský život. Všichni víme, že budou jen tyranizovat občany na obou stranách. Zbaví je jen snů o možném spolužití, ztíží každodenní život a jen zvýší nedůvěru ve vládnoucí systémy. Pocit občanské nesvobody bude opět vzrůstat. A bezesporu oprávněně.

Tyranem je totiž právě ten, který ignoruje základní touhy a potřeby člověka.