Až když nám hoří koudel pod zadkem…

V podstatě je to úplně normální lidská vlastnost. Tedy dělat věci teprve až když je to nezbytně nutné. Někdy za to může lenost, jindy nechuť, často i ne zrovna jistota, že to vůbec zvládneme, či chceme. Takže, když nás něco pálí, tak se konečně rozhoupeme. V lepším případě se stává, že to bereme i jako poučení. Že se zamyslíme nad tím, že problémy je nutno řešit mnohem dříve a nečekat, až se nekompromisně přihlásí.

Tak jako třeba ty muniční sklady. Asi se někdo o ně pořádně nestaral, prostě si tak vegetovaly sami pro sebe. Ne tak docela, pár jedinců z nich mělo určitě užitek. Vydělaly jim milióny, tam někde za ostnatými dráty, kam žádný řádný občan nesmí. Najednou je nám jasné, že, privátní firma sem nebo tam, je nutná kontrola. A více než tvrdá.

Se samozřejmostí občana vyžadujeme, aby se naše armáda a naše policie podívala těm fiškusům na prsty. Voláme tak po státní kontrole a vůbec nám to nedělá potíže. Je to podivné, vždyť jinde je možno slyšet, že stát je náš nepřítel. Tvrdíme více než často, že nás jen vysává a omezuje v našich svobodách. Jsme to zvláštní bytosti. Pohlížíme na stát dle potřeby.

Jenže ty výbuchy, které ohrožovaly občany v okolí, by nám měly být opravdovým varováním. Není snad více oblastí, kde jsme se vzdali kontroly? Nebylo snad chybou považovat stát za úhlavního nepřítele a vzít mu vše a svěřit to do rukou mnohdy dubiózních lidí a společností? Nepřehlédli jsme, že se takto rozdal veřejný majetek, který patří nám všem?

Ano, privatizace byla něco jako svatá válka. Bylo to vypořádání se s minulostí. Mnohdy emocionální záležitost postrádající jakýkoli pragmatizmus. V tom „demokratickém“ nadšení jsme nepostřehli, že se i vzdáváme kontroly nad vlastním osudem. Že se často vydáváme napospas jiným „mocným“. A ještě hůř. Že kdosi pro ně vytváří zákony, které je chrání v okamžiku, kdy je každému jasné, že nás občany okrádají a zbavují svéprávnosti.

Takoví podvodníci se pak často objevují s vítězným úsměvem v soudní síni. A jejich arogantní vystupování posilují právníci stejného charakterového ražení. Vysmívají se rozhořčeným občanům, kteří volají po spravedlnosti.  Jsou si jisti, že zákon je ochrání. Paradoxní situace přesvědčující všechny poctivé lidi, že jsou bezmocní, že jsou opět obětí prazvláštní mocenské politiky.

Není snad lepší nechat mnohé v rukách státu? Či opět podřídit státní kontrole? Pravda, zatím máme politiky, kteří se také ne vždy mohou honosit občanskou morálkou, ale přinejmenším se musí zodpovídat veřejnosti. Pokud konečně pochopíme princip demokracie, tak možná i rozumně využijeme našeho práva volit si trochu jiné lidi do nejvyšších funkcí. Možná, že i najdeme ty, kteří budou opravdu nejen obhajovat, ale i bojovat za naše zájmy.

Není snad opravdu načase uvědomit si, kdo jsme my a kdo je stát? Nezatratili jsme s emocionálním odsouzením starého systému i tak trochu představu o principu státu? Nejsme zase v situaci, kdy uvažujeme v kategorii my a oni? Byla by to škoda. Asi bychom promarnili opět šanci o které se s oblibou říká, že byla historická.

Ona ta demokracie není jen takový dáreček, ze kterého je možné se nekonečně radovat. On je to spíše nepříjemný úděl vyžadující neskonalé úsilí a nutnou míru zodpovědnosti. Je to cesta, která může vést k jakžtakž spravedlivé společnosti. Pokud ale dopustíme, aby nám hořela koudel pod zadkem, bude již pozdě. Je třeba si uvědomit, že, v přeneseném slova smyslu, pro občana neplatí tabulka: Cizím vstup zakázán.