Islámu se opravdu daří

A to ve všech rovinách. Od té nejmírnější až po ty barbarské fanatiky, kteří stínají hlavy nevinných obětí s mediální účinností převyšující hrůzy masakru. Vysmívají se tak celému světu. Teď to postihlo i Japonsko. S promyšlenou strategií dokazují bezmocnost vůdců našich demokratických společností. Je to krví poznamenaný výsměch, který nám nahání strach.

Šířit strach vyvolávající nejistotu je hlavní zbraní islámského náboženství. Nehledá dialog, miluje konflikty, které přinášejí důkazy, že naše civilizované společnosti svou různorodostí svobodných názorů nejsou schopny jednoty. Každodenní hysterie západní civilizace způsobuje čím dál tím hlubší rozdílnost názorů, které jen dokazují, že i my jsme schopni – byť zatím převážně verbálně – extrémních názorů a stanovisek.

Media ukazují celé spektrum. Od obdivu až po stále narůstající nenávist inklinující k násilí. Nesmyslné a neplodné diskuse vedené mnohdy velmi vzdělanými teoretiky nás mají uklidnit a poučit. Opak je pravdou. Přinášejí jen ještě větší rozkoly v našich řadách. Na intelektuální úrovni se snažíme řešit problémy, které jsou ve své podstatě vzhledem k naší kultuře primitivní a vyžadují spíše selského rozumu.

Ještě horší je, že téma muslimské integrity do naší společnosti se stalo argumentem mnohým populistickým politikům, kteří touží jen po osobním úspěchu a případné moci. Ani ti nezavilejší političtí nepřátelé islámu totiž nepřinášejí řešení, jen po nějakém volají. Paradoxem je, že přehlížíme skutečnosti, které by nám možná pomohly všemu lépe porozumět. Stačí se totiž podívat do samotného arabského světa.

Husní Mubarak, Muammar Kaddáfí, Saddám Husajn a v neposlední řadě i syrský prezident Bašár al-Assad byli a nebo jsou lidé, kteří dobře vědí, že radikální či jen fanatická forma islámu je tím největším nebezpečím pro každou civilizovanou společnost. S pomocí novodobé americké politické kolonizace jsem je ale odstranili či označili za nepřátele.

Škoda. Možná, že by to v současné době nebyli špatní spojenci. Jistě ne zrovna blízcí přátelé, ale přeci jenom partneři schopni pragmatické úvahy právě v té oblasti mezinárodní politiky, která není označována zrovna za vrchol intelektuálního humanismu. Tato neoblíbená forma mezinárodní spolupráce však přináší přeci jenom určitou rovnováhu sil a zabrání často barbarským masakrům vyhánějící milióny lidí ze svých domovů.

Dám za pravdu všem, kteří tvrdí, že většinu muslimů je možno považovat za mírumilovné lidi. Tvoří absolutní převahu. Ale dovíte se o tom jen při rozhovoru mezi čtyřma očima. Na veřejnosti mlčí, mnohdy se k vám ani nehlásí. Mají strach. Vědí velmi dobře, že zradit zákony víry a přátelit se s nevěrcem se obvykle trestá smrtí. Jejich strach z fanatiků je tak velký, že si ho ani nedovedeme představit.

A v tom tkví celý náš problém. Nechápeme uspořádání a zákony jiné kultury. Jsou to často společnosti jejichž vnitřní struktura skoro znemožňuje otevřené a přátelské soužití s jinou kulturou. Jsou ovládány atmosférou strachu, kdy se jeden často bojí více vlastního bratra, než nějakého západního nevěrce, či dokonce křesťanského nebo židovského věřícího.

Takže naše forma strachu je jen hysterickým projevem pramenícím z nevědomosti. Nese dokonce často i stopy intelektuální degenerovanosti, která vědomě popírá existenci primitivního barbarství. Důvod je jednoduchý. Podvědomě cítíme, že již nejsme schopni se mu ubránit.

Dokud nebudeme schopni náš strach pragmaticky definovat bude islám na postupu. Bude i nadále rozkládat a tím i infiltrovat naši kulturu. Živnou půdou mu bude naše nejednotnost, neschopnost dodržovat vlastní zákony, natož je konsekventně prosazovat. Naší největší slabinou v tomto ideologickém boji je však upadající kulturní úroveň a již pomalu neexistující morální kodex.

Člověk jako takový se v naší společnosti stal objektem mediální, politické a marketingové manipulace. Těžko pak můžeme očekávat úctu jiné kultury, když jsme ztratili úctu sami k sobě a k vlastní kultuře. Je to atmosféra, kdy pak každá víra, ať již jakéhokoli směru, nabývá na síle a přitažlivosti. Mnohdy právě v té nejextrémnější formě.