Dovolená mediálních kejklířů

Jak jinak nazvat průkopnický seriál ČT,  který předstírá být zrcadlem doby, ke které jsme, jak se zdá, ještě nenašli dostatečně oduševnělý přístup, který by jeden očekával, když se jedná o tragické období v životě našeho národa.  

Dramaturgická nemohoucnost intelekt urážející frašky s titulem Dovolená v protektorátu je více jak zarážející. Nejen to, dají se najít i stopy svědčící o degeneraci morálních hodnot autorů samých. S nezakrývanou rafinovaností se snaží infikovat celkový obraz zdáním poučení se o historii, aby tak jen zakryli hlavní cíl, kterým je celkem primitivní zábava.

Připomíná mi to doby komunistické cenzury, kdy každý kulturní útvar musel přinést náznak oslavující vládnoucí ideologii. Dnes je tomu naopak. Komerční ideologie je zakrývána prvky, které však jen slouží jako populistický argument proti kritice, jež se marně snaží chránit duševní úroveň veřejnoprávní televizní tvorby.

Vznikl prapodivný programový útvar, který porušuje i zákonitosti, které si jeho tvůrci předsevzali. Předstíraná dramatičnost a vývoj postav není k nalezení. Stejně je tomu u marné snahy o vytvoření reálné atmosféry doby. Celý seriál bylo možno natočit tak za deset po sobě jdoucích dnech. Dialogy jsou tak plytké, že je možno se spolehnout i na amatérské herce, kteří je bez chyb zvládnou na první pokus.

Již první dva díly tohoto seriálu naznačují ryze komerční zájem všech zúčastněných. Je mi opravdu líto hlavně dětských představitelů. Doufám, že ti „duševně“ dospělí byli alespoň vůči nim upřímní a netrápili čisté dětské duše více, než bylo nutno. Dokáži si živě představit ten myšlenkový zmatek dítěte, které má ještě dostatečný cit pro chápaní reality a schopnost se s ní vyrovnat.

Pozorováno očima dítěte bylo asi velmi těžko orientovat se v násilně vytvářené „realitě“, která postrádá veškerou logiku reálného pohledu na svět. Doufám tedy, že těmto obětem dramaturgické a režijní neschopnosti tvůrců bylo jasně vysvětleno, že je to jen hra na hru, obvyklý mediální podvod. Je však pozoruhodné, že asi potajmu převzali toto vysvětlení i dospělí aktéři. Nezbývá jim nic jiného, než se soustředit, podřídit se nesmyslným režijním požadavkům a doufat v honorář.

Nedivím se jim, protože jinak není možno pochopit to amatérské počínání rádoby umělců naší veřejnoprávní televize. V dávných dobách se jim říkalo kejklíři. Sloužili k pobavení, lid je měl rád. S lehkostí svobodného ducha byli balzámem na duši poznamenanou těžkostí dennodenního žití. Nikdy se ale neodvážili tuto duši urážet, zlehčovat. A také se nikdy neodvážili ji nezneužívat k mrzkému obchodu.

Ale doba je jiná. Z kejklířů se stali mediální kšeftaři postrádající veškeré morální zábrany. Za peníze jsou ochotni udělat vše. Zneužívají k tomu kdeco a kdekoho. Jejich častou obětí je důvěřivý občan. Jak před kamerou, tak později před televizní obrazovkou. To nejvíce urážející na tom je, že je to při „tvůrčích“ interních poradách, které zůstanou veřejnosti utajeny, nijak netrápí. Pociťují neskonalé uspokojení nad tím, že jim zase všichni skočili na lep.

Shrábnou nemorální výdělek, který vytáhli z kapsy důvěřivých občanů, a vrhnou se na tvorbu dalšího komerčního produktu, jimž opět dokáží intelektuální degenerovanost. Je smutné se pak dívat na často černobílou tvorbu těch, kteří se v dobách komunistické nadvlády starali o naše duše. Těch, kteří pomocí myšlenkové bohatosti proklouzli kolem nástrah cenzury a dokázali obohatit naši mysl riskujíce přitom existenci.

Máme svobodu projevu. Budiž. Proto také máme komerční televizi. Ne, že bych nad tím jásal, ale alespoň máme prostor právě pro ty, kteří se zabývají mediálním obchodem. Je mi ale líto, že se poctivý občan naší společnosti stává čím dál tím více obětí zrůdného mediálního vývoje. Nechápu, že je povoleno, aby se i veřejnoprávní televize ubírala tímto směrem.

Už to vypadá, že není nikoho, kdo by tyto kšeftaře s duší národa vyhnal tam, kam patří. Právě do „tvůrčích“ prostor privátních televizí. Nebylo by to pro ně ani cizí prostředí, většina jich odtud přišla, aby ovládla veřejnoprávní televizi. Zdá se tedy, že i ta podlehla privatizaci. Každý den o tom přináší důkazy. A každým dnem tak ubývá argumentům těm, kteří se domnívají, že veřejnoprávní média jsou nedílnou a potřebnou složkou svobodné a demokratické společnosti.