Dlouho jsem přemýšlel jak pojmenovat mnohé veřejně psané útvary, které mají jedno společné: Přímo z nich čiší intelektuální nadřazenost vzdělance nad zbytkem společnosti.
Prozatím jsem se rozhodl pro pojem intelektuální hyenismus. Jsou to brilantně formulované „myšlenky“. Prolíná se v nich kompilace vědomostí a studia mediální účinnosti psaného projevu. Vyjadřovací styl je většinou velmi kompaktní, mezi řádky se to blýská odbornými informace, které jsou jen tak na okraj formulovány. Není jim přikládána velká důležitost, protože o jejich správnosti přeci není nutno a hlavně potřeba pochybovat.
Stylově je to velmi zajímavý útvar objevující se zpravidla na internetu. Ten méně vzdělaný není na pochybách, že to k němu promluvil skutečný odborník, někdo, kdo se stará o vzdělání ostatních. V podstatě není dobré obsahům takovýchto textů oponovat, protože je nebezpečí být veřejně označen za hlupáka, což je to poslední co si jeden přeje.
A tomu vzdělanému většinou nezbývá než mlčet, protože opravdová oponentura by zabrala nespočet stránek popsaných důkazy o zdánlivé pravdivosti a odbornosti, která je předstírána v kritizovaném textu. Většinou je možno utrousit jen ironickou poznámku. A i to přinese většinou pozdvižení od těch, kteří se domnívají, že se někdo odvážil znectít ten nově objevený božský hlas hlásající „věčnou pravdu“.
Pokládám autory takových textů za velmi prapodivné osobnosti. Proto ten výraz: Intelektuální hyenismus. Úspěch jejich populárnosti totiž tví v tom, že využívají aktuálně veřejně diskutovaných společenských problémů k tomu, aby je označili za de facto titěrné, protože oni v několika slovech dokáží popsat celou problematiku. Příkladů pro takové texty je opravdu více než dost.
Cílem je většinou zesměšnit odpovědné veřejně činné osoby anebo přímo politiky ve stylu: Podívej, vždyť je to tak jednoduché a ten hlupák, který je za to odpovědný, tomu ani nerozumí. Je pochopitelné, že se jim dostane velké veřejné podpory. Nikdo nechce být na straně hlupáků a nevědomců. A při tom velkém jásání nad vlastní „moudrostí“ je většinou přehlížen fakt, že ten geniální „boží hlas“, nepřináší žádné řešení.
Celkem ani nikoho nenapadne, že se v tom všem skrývá absolutní opovržení k těm, kteří tak nadšeně jásají. Stávají se obětí nadřazenosti jedinců, kteří vyzbrojeni vědomostmi si jen emocionálně upevňují nadvládu nad většinou. Bylo by nepřesné zde hovořit o populismus, protože ten má mnohem nižší formu, jíž užívá v boji o hlasy podporovatelů. Je také snáze rozpoznatelný a definovatelný. Většinou se totiž jeden trochu více vzdělaný pokouší ovládnout ty méně vzdělané.
Já hovořím o těch, kteří se domnívají být intelektuální elitou společnosti. Jsou to většinou příslušníci střední generace, která jako první měla možnost získat plné vzdělání oproštěné od komunistické ideologie. Jejich životní nezkušenost je však nemohla varovat, že se možná stávají obětí jiné a úplně neznámé ideologie, která je doprovázena mnohým lákavým, především nadějí na společenský úspěch a moc ve všech formách.
S absolutní nekritičností tak do sebe vstřebávali myšlenky, které, aniž by si toho byli vědomi, značně změnily jejich charakter. Nemohli postřehnout, že jim schází to podstatné, co by se od příslušníka intelektuální elity očekávalo: Morální hodnoty a odpovědnost. Jsou celkem bezcitní k sociálním potřebám společnosti. Také využívají současné a plně se rozmáhající kulturní dekadence.
Mnohdy ji i vědomě podporují, protože dobře vědí, vždyť to také studovali, že vysoká úroveň kultury sebou obvykle přináší i morální hodnoty, které jsou velmi nebezpečné pro účinek jimi proklamovaných pravd. Smutné na tom všem je, že se již nachází mnoho obdivovatelů tohoto moderního mocenské stylu i u té nejmladší generace, která právě opouští vysoké školy. Je jisté, že takovýto vývoj je pro společnost opravdu nezdravý. Je totiž charakterizován absolutní neomylností hlásaného.
Tragédií by pak bylo, kdyby většina občanů tento trend prokoukla a tuto nově přicházející vládnoucí třídu začala ignorovat. To by totiž sebou mohlo přinést všeobecné odsouzení inteligence jako takové. A společnost, která přestane důvěřovat těm, jimž dala vzdělání, se může dostat do problémů, které mohou přinést i násilí při pokusu o jejich řešení.
