Tak stát se rozhodl vyrábět děti!

Pozoruhodné na tom je, že to jednak není možné a že už na to přišly všechny mocenské struktury, které se o to pokoušely pomocí absurdního reformování daňových systémů, jež charakterizovala snaha zakrýt komplikovaností nefunkčnost.

Faktem totiž zůstává, že buď je společnost ovládána touhou mít děti, či ne. Není také neznámo, že v podstatě ty nejchudší části kulturních oblastí si nemohou na nedostatek dětí ztěžovat. Ba právě naopak. Je to tak nepřímý důkaz, že to nejsou ryze ekonomické podmínky, které regulují porodnost. To platí nejen ze světového pohledu, ale i přímým  a většinou „nevědeckým“ pozorováním vlastní společnosti.

Naše humánně přecitlivělá společnost se však vždy pokouší tento fakt zasouvat do pozadí a pomocí „vědeckých“ studií vytváří finanční mechanismy, které by tento vývoj měly zvrátit. Kupodivu vždy neúspěšně. Vše vždy končí reformováním nefungující reformy. Je to osvědčený politický boj a zábava politiků, kteří si žádají pozornosti občanů a přitom budí jen klamný dojem, že pracují na naší budoucnosti.

Vytvářejí jen komplikované byrokratické systémy, které nejsou ničím jiným, než změnou v daňovém systému, kdy se ale snaží jen o to, aby se nezvýšila oficiální daň z příjmu, která je mnohdy politicky tabu. Že to vše je neskonalá blbost, by mohl potvrdit každý účetní. Protože na konci se jen celková daň z příjmu – tedy to, co stát pracujícímu odebere - buď zvýší anebo sníží. Komplikovanost, nepřehlednost a neustálá změna takovýchto systémů pak sebou přináší i pocit nedůvěry v budoucnost, která je většinou vnímána jako touha po vývojové stabilitě.

Stát také není ochoten otevřeně hovořit o tom, že v zájmu společnosti je, aby vyrůstaly děti s patřičným vzděláním, které pak tvoří základ zdravého ekonomického systému. Ve své sociální „přecitlivělosti“, není ochoten přiznat, že naše společnost je třídní společnost a tím je tvořen právě její charakter. Místo toho se nám snaží namluvit opak, hovoří o „sociální“ rovnosti a spravedlnosti. Té však není možno dosáhnout právě bez uznání sociálních rozdílů, které v ní panují a tvoří její ekonomický a společensky životně důležitý dynamický základ.

Výsledkem této populistické sociální politiky je, že každý rozumný rodič připravuje děti na to, aby obstály v mezinárodní konkurenci a vytvářely si možnost případného odchodu do jiné cizí společnosti, která jim bude více vyhovovat. Takže logickým důsledkem všech státních „sociálních“ snah je to, že budou stále více odcházet ti, kteří by byli ekonomickou základnou pro naši společnost. Popudem je jim také poznání, že tím největším prohřeškem státu proti skutečné sociální spravedlnosti je vytváření atmosféry, kdy poctivě pracující občan získává pocit, že je zbaven právní ochrany.

Tento emocionálně podbarvený názor není závislý na množství nesrozumitelných zákonů údajně sloužících k jeho ochraně. Ale na tom, že může pozorovat, že již samotní představitelé státu zákony opovrhují a většinou jich vyžívají jen ke své vlastní ochraně při protizákonné činnosti. Pohybují se v oblasti, ke které řadový občan nemá přístup a tudíž zůstává bez ochrany, ta je určena jen privilegovaným. Ti ostatní jsou jen figurkami na šachovnici.

Ke spravedlivému společenskému systému také nemyslitelně patří, že každý občan je povinen být jeho aktivní ekonomickou součástí. Ale to prvé řadě tím, že řádně pracuje. Teprve pak přijdou daně. Pakliže je stát toho názoru, že neplacení daní je trestné, musí dojít logicky k poznání, že „nechuť“ pracovat by měla být také trestná, protože se v podstatě jedná také o daňový únik.

Hlavním úkolem státu pak je, aby zajistil tomu odpovídající úroveň mezd, která je základem fungujícího solidárního sytému, který pak nemá ani problémy v důchodové oblasti. Stále obhajujeme ryzí tržní hospodářství, ale zároveň toužíme po sociální spravedlnosti. Nechceme si připustit, že se jedná a dva ekonomické světy, kde je jeden parazitem tomu druhému.

Ten první v sobě nese nutnost přihlížet, že část společnosti je odsouzena „umřít“ hladem. Ten druhý se tomu snaží zabránit. Je na nás, pro co se rozhodneme. Bylo by však dobré si uvědomit, že případný kompromis se neobejde bez určité formy „diktatury“, která je však podmínku našeho přežití. Jedině striktní dodržování pravidel solidárnosti může přinést určitou sociální spravedlnost.

Jestliže se dokážeme rozhodnout, pakliže k tomu máme ještě odvahu, pak se i rozhodne o porodnosti. Každý rodič přemýšlí o tom, jaká budoucnost čeká jeho děti. Uvažuje o tom, co mu společnost nabízí, jaké mu dá záruky. Každý v odpovídající intelektuální rovině adekvátní jeho zařazení v třídní společnosti. Jestliže tento fakt budeme i nadále negovat, tak nám nezbývá nic jiného, než zřídit komisi, která se začne zabývat důchodovou reformou, která bude následovat po té, kterou naši zákonodárci právě vytvořili.