Jsme opravdu národem Komenského?

Čím dál více o tom začínám pochybovat. Jsme opravdu hrdí na našeho Učitele národů? Pomalu se u mne utvrzuje dojem, že učil všechny, ale na nás poněkud zapomněl. Či je tomu naopak: My zavrhujeme jeho?

Školy nejen, že asi zůstanou zavřené, ale podle přání příslušného ministra přibude k nim možná ještě ten zbyteček. Perfektní. Pochopitelně v duchu naší budoucnosti. A děti jsou přeci zárukou naší budoucnosti. Poslouchám to celý život a domnívám, že je na tom více než zrnko pravdy. Dokonce jsem tomu věřil i za komunistů. Běda tomu, kdo neposlal děti do školy. Ostatně to nikomu neuškodilo. Kupodivu jsem se v té „ideologicky“ vyhraněné škole naučil více, než mohu pozorovat u dnešní omladiny.

Ale to nechme stranou. Je prostě jiná doba. Děláme nesmyslné reformy školství a v rámci všeobecné privatizace si už ani nejsem jistý, že má ministerstvo školství nějaký zájem na kvalitní výuce. Hlavně v souvislostí s tím, jak se pan ministr zasazuje o dlouhodobé omezení reálné výuky. Asi se ten nejvýše postavený „pedagog“ jen podvolil všeobecnému trendu a chce být dokonce v první linii.

Já bych spíše očekával tvrdošíjný odpor a pokus zachránit co se dá, tedy v rámci duševního zdraví nejen našich dětí, ale, a to možná především, jejich rodičů. Doufám, že nejsem sám, kdo se domnívá, že výuka „online“ je cestou do pekel. Již teď víme, že se část naší mladé generace spíše pohybuje ve virtuálním světě a mnohdy se i reálnému světu spíše vyhýbá, v extrémním případě se ho dokonce bojí.

Mám s tím své zkušenosti. Učím. A jsem často překvapen tím, jak málo toho studenti vědí o reálném životě kolem nás. Přitom to jsou již dospělí jedinci. Často vidím i záblesk hrůzy v jejich očích, když jim vykládám, jak to v životě chodí. Hlavně v tom mediálním. A poslední dva semestry se také „vidíme“ jen „online“. Oficiálně se tomu říká distanční výuka. Každý sociolog nad tím musí kroutit hlavou. Distanční to sice je, ale zda je to výuka, to opravdu nevím.

A tak se den ze dne posouváme do virtuálního světa, který se čím dále tím více vzdaluje od toho reálného. A ten umožňuje vše, co by jinak nebylo možné. Ničit životy druhých anonymní pomluvou, nacházet pohádkové pravdy, které jsou často lží a slouží jen k manipulaci jedince. Dokonce i zabíjet druhé, aniž by zde byla šance, že budu sám zabit. Jsem přesvědčen, že „distanční výuka“ k tomu jen přispívá.

Sociální kontakty jsou nahrazovány „sociální sítí“, která jen likviduje lidské kontakty, chování a nevyžaduje ani pevný charakter. A za to vše nemůže nějaký virus, ale náš strach žít v realitě. Ano, ta dnešní realita není zrovna veselá, ale to že přeneseme náš život do virtuálního prostoru nám mnoho nepomůže. A hlavně, když tomu budeme učit i naše děti a vezmeme jim sílu, která je zapotřebí k fyzickému přežití. S životem se nemohu prát tak, že když nevím kudy kam a mám plné kalhoty, tak se schovám do světa počítačů.

A proto nerozumím, proč ctěný ministr školství požaduje zavření všech škol. Vlastně ano, tedy když si pročítám jeho životopis. Nic slavného, spíše průměrný život asi průměrného úředníka, který buduje kariéru pomocí politických spojení. Má sice manýry velkého managera, ale já bych mu nesvěřil nic, co by mohlo nějakým způsobem ovlivňovat životy jiných. Což se však bohužel stalo.

Nechci zde vypočítávat všechna jeho zmatená rozhodnutí a ani jeho nesmyslné výkřiky na sociálních sítích. Prostě chování, které je vzdáleno tomu, co by občan od ministra školství očekával. Pochybuji, že si z něj nějaký pedagog bere příklad. Já určitě ne. A proto si myslím, že by se snad dodatečně dalo zařídit, aby dostal také nějaký ten řád. Třeba i toho lva. A pokud možno ještě včera. Myslím, že by to byl dobrý počin, jak našim dětem zajistit budoucnost.