Pane prezidente, zase mne vyháníte?

Ano, už jsem této výzvy jednou uposlechl. Tehdy se ten pán na Hradě jmenoval Gustáv Husák. Byl nekompromisní, jeho řeč byla vždy jasná a chtěl abychom všichni ve společném úsilí dosáhli nějakých cílů.

Chtěl abychom se ubírali jako společnost směrem, který se mi ne zrovna líbil. A také jsem neviděl na té cestě žádnou skvělou budoucnost pro mé děti. V podstatě i říkal, že pro nějaké nespokojence zde není místo. Bylo to jasné poselství, uposlechl jsem, sbalil kufry a rodinu a odešel. Udělal jsem dobře. Od té doby uplynulo 40 let. Teď jsem opět tady, doma, a najednou mám zase prezidenta, který mne vybízí opustit zemi, kde jsem se narodil.

Nevím proč to dělá. Nevím, proč nám rýsuje zamlženou budoucnost. Nevím proč se nejen obklopuje, ale i miluje pochlebovače prapodivných charakterů, kteří by pro každého řádného občana měli být spíše negativním příkladem lidské morálky a intelektu. Nevím, proč nenávidí inteligenci jako takovou a výjimku tvoří jen „ideologičtí“ překrucovači myšlenek.

Nevím, proč nám přeje do příštího roku jen to nejhorší a připíjí na neúspěchy těch, kteří nás klamou, nám lžou a jejichž úsilím není prospěch pro nás všechny, naše dobro a spíše jen ohrožují budoucnost našich dětí. Nevím proč se zadostiučiněním pohlíží na ješitné hlupáky jako by to byli bojovníci za lepší zítřky.

Mým prezidentem rozhodně není a nikdy se jím také stát nemůže. Řadí se k těm, kteří psali ne zrovna slavné stránky našich dějin. Má stejný charakter a stejnou nenávist vůči intelektu, který by ho převyšoval. Má rád nohsledy a přitakávače, vlastní chorobná ješitnost je mu bližší než osud nás všech. Předstírá, že vidí budoucnost a nechce přiznat, že to, co vidí, je jen mlha, ve které se sám ztrácí.

Mám pocit jako by si hrál na Boha a přitom nechápe, že se stává součástí bizardní frašky, která zesměšňuje lidskou hrdost a morálku. Smutné je, že to není herecká maska, ale on sám. Není to role, která by prosila o soucit. Ba právě naopak, on sám vyžaduje obdiv a sklopené hlavy studu. Z frašky se tak stává tragédie, osobní tragédie, kterou hraje jen sám pro sebe.

Pravda tu i onde se ozývá potlesk. Jistě, proč ne. Tento jásot je dobře znám z mnoha historických příběhů lidstva. Je to jásot těch, kteří v sobě skrývají stejnou morální dekadenci a vedeni nevědomostí obdivují jedince, jenž ukájí nedostatek jejich vlastního sebevědomí a dává jim pocit jisté sounáležitosti.

Není divu, že při této absurdní hříčce je národní hrdost vláčena bahnem. A snad to ani nikomu nevadí. Národ mlčí. Jako tenkrát, za Gustáva a jeho předchůdců, kdy strach určoval naše myšlení. Ale co zavírá ta ústa dnes? Že by zase strach? Asi ano. Ale před čím? Že by těch třicet let svobody byl přeci jenom nějaký podvod? Ne, vůbec ne. Je to jen strach převzít odpovědnost za vlastní život.

Tu tíži je nejlépe delegovat na druhé. A třeba i na ješitné hlupáky a profesionální podvodníky. Je to mnohdy pohodlné a lákavé. Vzniká totiž takové společenské bahno, kde se mnohým daří velice dobře. Ano, je tu také pár těch, kterým se to nelíbí, ale řešení je nasnadě. Sbalit kufry a odejít. Právě tak jako tehdy a na cestu se jednomu dostane i blahosklonného požehnání od pana prezidenta.

Ano, mám pocit, že zde místa pro slušné a poctivé lidi neustále ubývá. Alespoň tak vnímám já konání pana prezidenta. Ale zda to je vůle lidu, to opravdu nevím.